Úvod

K účasti na Božím díle v tomto světě je povolána celá církev. Každý, koho Bůh ve křtu přijal za svého a stvrdil mu tak své povolání, má dosvědčovat evangelium svými slovy i životem a užívat tak obdarování, jimiž jej Boží Duch vybavuje. Mezi rozmanitými službami v církvi má zvláštní význam zvěstování Božího slova a vysluhování Kristových svátostí, neboť takto se církev setkává se svým Pánem. Aby tato služba byla odpovědně, trvale a veřejně konána, povolává k ní církev zvláštním pověřením, ordinací. Pověřuje takto ty své členy a členky, u nichž rozpoznala potřebná duchovní obdarování a ověřila náležité vzdělání.

Ordinace se uděluje farářům, jáhnům a výpomocným kazatelům, kteří jsou povoláni ke konkrétní službě v církevních sborech, případně kaplanům, které církev vysílá do konkrétní služby v jiných institucích. Ordinace je vždy udělována pro určitou, konkrétní službu, zároveň však je pověřením obecným a jednou pro vždy platným.

Církev žije především v konkrétních společenstvích (místních obcích), a proto se ordinace má konat ve veřejném bohoslužebném shromáždění místního sboru, zpravidla toho, do něhož je ordinand povoláván, případně toho, který jej ke službě vysílá. Při společném pověřování většího počtu ordinandů by měly být tyto jejich sbory zastoupeny. Ordinační pověření se děje jménem celé církve, proto bohoslužbu vede synodní senior nebo jeho náměstek. Na jejím průběhu by se měli aktivně podílet také ordinandi, případně další přítomní kazatelé a presbyteři. Je vhodné, aby k ordinační bohoslužbě byli přizváni zástupci dalších církví, neboť ordinovaná služba úzce souvisí s jednotou celé Kristovy církve.

Ordinační bohoslužba má kazuální charakter. Jejím zvláštním podnětem je pověření ke službě slova a svátostí, které však patří do souvislosti základních součástí křesťanské bohoslužby. Tak jako v každé bohoslužbě, vztahuje se také při ordinačním pověřování jednající církev k jednání Božímu. Je možno to popsat jako propojení rozměru právního a duchovního. Církev tu veřejně deklaruje, že u ordinanda rozpoznala obdarování Božího Ducha, stvrzuje jeho povolání církevním sborem a pověřuje jej ke službě slova a svátostí, takže ordinovaný obřadem nabývá nového právního statusu. K Božímu jednání se církev vztahuje v modlitbě, ve zvěstování Božího slova a v přijímání večeře Páně. Společenství církve ordinandovi vyprošuje dary Ducha svatého potřebné ke službě slova a svátostí, vysílá jej do služby a žehná mu.

Vstupní část ordinační bohoslužby je prostorem pro chválu a vzývání, příp. vyznání vin a slovo milosti. Lze v ní stručně uvést do bohoslužby, představit ordinanda a ve vstupní modlitbě vyjádřit souvislost povolání ke službě v církvi s dějinami Božího jednání s člověkem.

Stěžejními součástmi ordinační bohoslužby jsou:

• výklad obsahu pověření na základě Písma,
• vyznání a závazek pověřovaného,
• modlitba se vzkládáním rukou,
• závazek církve přítomné ve shromáždění,
• vyhlášení pověření (promulgace), poslání a požehnání.

Pokud jde o službu zvěstování v ordinačním shromáždění, je dobré se přidržet zásady, že hlavní kázání je jedno a je svěřeno ordinujícímu (zejména v případě většího počtu ordinovaných). V odůvodněných případech je však může převzít ordinand (např. v případě spojení ordinace a instalace). Káže-li ordinující, kázání předchází ordinačnímu aktu. Káže-li ordinand, kázání následuje až po ordinačním aktu; promluva ordinujícího by v tom případě měla být pokud možno stručná, zaměřená k připomenutí obsahu povolání na základě čtení Písma. Po kázání je zařazena modlitba s vyznáním vin a slovo milosti, pokud nebyly součástí vstupní části bohoslužby. Vyznání vin by v bohoslužbě nemělo chybět, ale také by nemělo být zdvojeno.

Ordinační část je zahájena společným vyznáním víry, zpěvem písně (vstoje) s prosbami o Ducha svatého a prohlášením o ordinaci. V ordinačním závazku pověřovaný vyznává svou víru, že jej ke službě slova a svátostí povolává samotný Bůh, a přijímá pověření zvěstovat evangelium, sloužit svátostmi, vést lidi k víře, sloužit v ekumenickém společenství a varovat se všeho, co by rozrušovalo společenství církve. Pokud je ordinandů více, vyjadřují svůj závazek jednotlivě.

Klíčovou součástí ordinačního aktu je modlitba, v níž shromážděná církev děkuje za dary Ducha svatého, které při pověřovaném rozpoznala, a přimlouvá se, aby mu byly zachovány a rozhojněny. Modlitba je provázena vzkládáním rukou na hlavu ordinanda. To je výrazem vnitřní kontinuity ordinované služby v církvi (2Tm 1,13n; 2,2), proto na pověřovaného vzkládají ruce přítomní ordinovaní kazatelé, pokud možno i z jiných křesťanských církví. Vzkládání rukou rovněž vyjadřuje, že dary, které ordinand přijímá, jsou podílem na darech svěřených celé církvi (Sk 13,3), proto se ho mají zúčastnit také neordinovaní zástupci povolávajícího, příp. vysílajícího sboru (1 Tm 4,14). Všichni, kteří se podíleli na vzkládání rukou, následně potvrdí přijetí ordinovaného do společenství spolupracovníků církve podáním ruky. Poté může být ordinovanému předán dar symbolicky připomínající jeho službu. Pověření je zakončeno promulgací, posláním a požehnáním určeným pověřovanému.

Součástí ordinační bohoslužby může být večeře Páně. Měl by jí – stejně jako celé boho­služ­bě – předsedat ordinující, ordinandovi pak přísluší podíl na eucharistické liturgii. K večeři Páně i k příležitosti ordinace patří vyjádření vděčnosti, jež se v církvi probouzí, když si připomíná Boží dílo v minulosti (anamneze). V obou částech bohoslužby by měl tento modlitební motiv zaznít, je však záhodno vyhnout se při tom zdvojení. Předložený formulář doporučuje zařadit anamnetickou modlitbu vztahující se k ordinaci do vstupní části, připomíná se v ní souvislost Božího díla, do níž ordinovaní vstupují. Při večeři Páně je anamneze obvyklou součástí eucharistické modlitby, v této souvislosti je vhodné ji soustředit k jedinečnému Božímu jednání v Kristu.

V závěrečné části bohoslužby je místo pro přímluvné modlitby, oznámení a ohlášení, pozdravy, poslání a požehnání celému shromáždění. Smyslem pozdravů je manifestovat bratrské obecenství sboru, seniorátu, církve i ekumenickou jednotu Kristova lidu, připomenout společné poslání církve ve světě a vyjádřit solidaritu ve víře i v naději s pověřovaným. Pozdravů by nemělo být mnoho a měly by být stručné, tak aby shromáždění neúměrně neprodlužovaly. Předsedající projedná předem jejich počet, obsah i formu.

Vysvětlení k ordinačnímu formuláři:

[…] – hranatými závorkami je vyznačen prvek, který může být vynechán

˂…˃ – špičatými závorkami je vyznačen prvek, který se v bohoslužebném pořadu může uplatnit také na tomto místě, pokud nebyl zařazen dříve

/ – lomítko, příp. svislá čára mezi sloupci, slouží k vyznačení alternativ

Pořad ordinační bohoslužby